wz

Citáty

(1) Citáty o Sukovi

Suk vyrůstal z tradice české hudby, avšak dovedl se po svém vyrovnat s novými proudy hudby světové; jimi obohatil svoje dílo, zachovávaje a rozhojňuje přitom vlastní osobitost. Stal se tak jedním z předních skladatelů usilujících o nový obsah i formu v české hudbě tohoto století. Od své lyriky subjektivní dospěl k lyrice nadosobní a v posledních svých dílech vytvořil skladby, které patří ke zcela výjimečným projevům naší hudby a právem se řadí k předním dílům hudby světové. Jimi rozšířil obsah české hudební tvořivosti a zajistil si v dějinách české hudební kultury místo nejčestnější po boku našich největších hudebních géniů Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Zdeňka Fibicha a Leoše Janáčka.

Zdeněk Blažek, skladatel a hudební teoretik, Sukův žák

Byla to duše umělce; bylo to naivní a vřelé srdce umělcovo; byl to umělec do posledního nervu a poslední žilky. Jak dovedl naslouchati hudbě, jak miloval hudbu, jak miloval lidi, jakou prostou a dobrou písničku bzučel celým životem! Byl to muzikant, i když nehrál a neskládal; bylo v něm a s ním a kolem něho Boží požehnání hudby, dobrota a citlivost, naivní pohoda i bolest usmířená, láska i důvěřování, radost i nadšení. Být s ním, to bylo jako být na venkově, kde voní seno a září bezpočtu hvězd. V hospodě hrají šumaři a na hřbitově cinká umíráček nad smrtí nejdražšího; a Mistr Suk, pan profesor Suk, Pepíček Suk ve své duši hraje k tanci a zvoní umíráčkem a hvízdá na píšťalku pasáčkovu. Hospodo, ještě poslední sklenku toho rudého na oslavu světa, lásky, hudby a přátelství; kdo miluje, nebude se bát smrti.

Karel Čapek, spisovatel

Od prvních houslových nebo klavírních skladeb, známé Smyčcové serenády, kterou napsal již v osmnácti letech, nalezl Suk svou vlastní, osobitou hudební řeč, která pak vyvrcholila ve velkých dílech, jako je scénická hudba k Zeyerově pohádce Radúz a Mahulena, symfonických básních Pohádka léta a Zrání a ve velké symfonii Asrael, psané pod dojmem náhlé smrti Otylky a Antonína Dvořáka. V těchto velkých dílech je Sukova hudba neobyčejně osobní a hluboce citová a na velkých plochách rozsáhlé hudební stavby uplatňuje v největší míře moderní harmonické myšlení, do nejmenších podrobností vypracovaný vícehlas a krajní dynamické rozpětí. Hlasy Sukových partitur jsou vypracovány s takovou přesností a smyslem pro detail, že i jen z pohledu je patrné, jak dokonalou představu měl skladatel o zvuku, který chtěl dosáhnout, a jak přesně věděl o každé podrobnosti svých velkých hudebních architektur. Tento smysl pro maličkosti, pro zvuk, jakoby pro spojení přesné kresby s krásnou barevností je v každém Sukově díle, i ve skladbách klavírních. A nejen v těch známých, jako jsou cykly O matince a Životem a snem, ale i v menších skladbách, které dokazují, že Suk byl i výborným klavíristou s podivuhodným smyslem pro zvuk nástroje. A stejně jako ve velkých orchestrálních skladbách, Houslové fantazii nebo v komorních dílech, otvírá i v malých klavírních skladbách Josef Suk před hráčem svět své hluboce zaujaté osobní citovosti, jemného smyslu pro tichý humor a klenbu hudební myšlenky (fráze), vyžadující smysl pro každou maličkost a zvukovou kulturu.

Ivan Medek, muzikolog

Miluji Janáčka. Stejně miluji Josefa Suka. Nikdo z našich tvůrčích hudebníků nepronikl k propastným hloubkám, v nichž se zmítá lidská duše, tak jako ti dva. U nich je peklo a nebe hned vedle sebe, očistec chybí. Mají společný duchový základ, ale řečí se velmi různí. (...) Janáček vyřezává kudlou, Suk kreslí nejjemnějším perem.

Václav Talich, dirigent

Docházel jsem za Sukem do Benátské ulice, kde byly třídy mitrovské školy. Setkával jsem se tam s Václavem Talichem, který v té době studoval jemu věnovaný Epilog. Bylo mi dovoleno při jejich rozhovorech zůstat, a tak jsem slyšel mnoho zajímavých věcí nejen o Epilogu, ale o hudbě vůbec. Jedna vzpomínka mi utkvěla zvlášť výrazně v paměti. '...prosím tě, Pepíčku, tady dole v basu leží velké C, nahoře ve dřevech je Des dur. To je jakýsi neapolský. Uprostřed ve smyčcích je dominantní septakord G dur, což všechno vytváří velmi složitou bitonalitu...' Suk s odpovědí váhal, jako by byl sám překvapený, co to vlastně napsal. V zásadě nerad teoretizoval (na to byli jiní), brzy však pochopil, o co Talichovi jde, a lehce se shodli.

Klement Slavický, skladatel, Sukův žák

S hudbou Josefa Suka jsem se setkal již jako dítě, protože moje matka ji velice milovala. Teprve později, když jsem se začal hudbou zabývat profesionálně, jsem měl možnost náležitě obdivovat sukovskou komplexnost, velkolepé a domyšlené stavby, kde se celek ozvěnou odráží v každém detailu, a nekonečnou něhu, kterou v sobě tvůrce této hudby nosil.

Měl jsem to štěstí, že jsem přišel do Liverpoolu a Anglie vůbec právě v době, kdy byla mentalita publika dokonale připravena k přijetí Sukovy hudby. To mi pak dalo možnost natočit celou galerii monumentálních Sukových skladeb. Britské nadšení se přeneslo i do Spojených států. Sukova Asraela, Radúze či Smyčcovou serenádu jsem měl příležitost dirigovat na pódiích v Bostonu, Clevelandu, New Yorku, Atlantě, St. Louis, St. Paulu, v San Franciscu, Philadelphii a v Seattlu. Jistě mi věříte, že tento výčet není holedbání, ale čirá radost z toho, co se zatím podařilo.

Libor Pešek, dirigent

Vše, co jsi napsal, diktoval život, jeho sny a touhy, jeho slast i utrpení. Byla-li díla Tvého mládí prosycena radostným jasem naděje, dostalo se pracím druhé poloviny života posvěcení bolesti. Když jsi usedl k pultu druhých houslí v Českém kvartetu, naznačil jsi, netuše, svou povahu a svůj cíl: tiše, takřka nepozorován a v ústraní sloužiti kráse.

Josef Bohuslav Foerster, skladatel, z projevu při Sukově pohřbu

Ztrácel jsem v něm nezapomenutelného druha od svého vstupu do Dvořákovy kompoziční školy na celé naší umělecké dráze. V té šťastné době našich začátků okouzloval mě svým kamarádstvím, imponoval mi svým nadáním. Měl neobyčejně vyvinutý smysl pro formu, v níž nebylo nic nahodilého, ovládal již kompoziční techniku s překvapující jistotou, byl nadán neomylným instinktem pro zvukovou působnost díla. (...) Naslouchám nyní v teskně usměvavém zamyšlení jeho skladbám z raného období, jsou mi tak blízké a milé svým mladistvým elánem, vřelým citem a jemným půvabem. Psává se stereotypně o Sukově podléhání vlivu Dvořákovu. Neshledávám valný, konstatuji jen příbuznost hudebního temperamentu a smyslu pro zvuk. Srovnávám-li však díla jejich mládí, shledávám u Suka již tehdy náznaky jeho osobnosti, kde u Dvořáka není po nich ještě ani potuchy.

Vítězslav Novák, skladatel

Beethoven byl prorokem. Byl to duch náš, naší doby. Je v něm demokracie, zmítání, vřava, válka, bolest – tíže kosmu. Ale Beethoven ještě nedotvořil. Holandská a dánská suchost je v něm – málo srdce. Nás Čechy, Slovany, to neuspokojuje. Čekáme na svého Beethovena. Já jeho příchod cítím již v Sukovi.

Otokar Březina, básník, nepřímý citát ze svědectví Miloše Bezděka

Kdo žije jako já ve vysokém světě Smetanově a Beethovenově, ten na Suka si po celé měsíce nevzpomene.

Zdeněk Nejedlý, historik a muzikolog

Sukovy klavírní skladby jsem začal hrát vlastně ještě v téměř dětském věku. Byly to jeho Ukolébavky, Epizody a cyklus O matince, který jsem později natočil jako svou první desku v Praze. Kdybych nevěděl ze svědectví Sukových přátel, jak okouzlující a hluboce dobrý člověk Suk byl, byl bych to zcela jistě poznával z každého jeho tónu. Myslím, že Suk pro nás znamená tolik, co pro německý svět Gustav Mahler.

Ivan Moravec, klavírista

Od poloviny 80. let bylo možno Sukovu hudbu stále častěji slyšet v rozhlase a koncertních síních a někteří britští pianisté objevovali i Sukovo klavírní dílo. Takže já a britští posluchači jsme poslouchali stále víc a víc Sukovy hudby a postupně jsme si zvykali automaticky řadit jeho jméno vedle Smetany, Dvořáka, Janáčka a Martinů.

Graham Melville–Mason, předseda Britské Dvořákovy společnosti pro českou a slovenskou hudbu

Suk nalezl v sobě schopnost široké resonantnosti, která vyznačovala všechny mystiky. Poznal to nikoliv z odstupu, nýbrž z přímého účastenství, a tím silněji mohl najíti i odstín, jímž se toto poznání mělo objeviti v jeho skladatelském díle. Byly tu sklony, které Suka provázely a které mu pomáhaly v úkolu, jenž byl skladateli vrozen. Byl tu především styk s lidmi, přátelskými a srdečnými, byl tu i styk s hodnotami vysoké úrovně duchovní. Duchovním světem Sukovým tu byl svět Sovův a Březinův a nacházím tu odzvuk velkého hesla Březinova: ‚K útěše bratří jsem zpíval, šťasten z úsměvu jejich, a věřil!‘

Mirko Očadlík, muzikolog

Suk – skladatel pro mne znamená něco důvěrně českého, nejčistší inspiraci něčím národně jedinečným a ‚nám‘ nesmírně sdělným. Krása, žal, drama, touha, láska a zvláštní poloha filosofična. Splývá pro mne vizuálně s malířem Preislerem i Zeyerovou imaginací.

Petr Weigl, scénárista a režisér, tvůrce filmového přepisu Radúze a Mahuleny

Každé jeho dílo bylo pro mne novým objevem jeho tvůrčí potence i hloubky jeho cítění. Vyrůstal v něm před mými zraky hudební básník, Bohem požehnaný. S jakou radostí jsme přijali dedikaci jeho prvního i druhého kvarteta a s jakým nadšením jsme se ponořili do studia těchto velkých a jako křišťál čistých děl! Přišly na svět jeho Čtyři kusy pro housle a klavír, mně věnované, a pak jeho jedinečná houslová Fantazie s orchestrem. Bude vždy světlým bodem v celém mém žití onen okamžik, když v průvodu své choti Otilky mi ji přinesl ve skizze.

Karel Hoffmann, houslový virtuóz, člen Českého kvarteta

Suk, to by byla kapitola sama pro sebe. Byl na jedné straně strašně prostý a srdečný, na druhé straně zas nesmírně složitý. Trpíval hrozně svým stálým neklidem. Když byl v cizině, toužil domů, když byl doma, toužil zase ven. Stále se trápil pomyšlením, jak je doma, co dělá syn, který byl v mládí často nemocen anginou, a tak podobně. Snažíval jsem se ho z toho vyvésti, ale často to nebylo nic platno. Najednou se uprostřed řeči odmlčel a byl jako se světa pryč. Nezbylo než počkat, až ho to pustí, a pak zas to byl ten nejmilejší a nejvtipnější společník, jakého si možno představit.

Ladislav Zelenka, violoncellista, člen Českého kvarteta

Určitě není náhoda, že se stále hovoří o spojnici mezi Sukem a Dvořákem. Ale abychom byli spravedliví, celá linie začíná vlastně u Smetany a Fibicha; u Suka cítím jak fibichovskou emocionalitu, tíhnoucí – v dobrém – až k sentimentu, tak i smetanovskou konceptuální přemýšlivost a stavebnost. Navíc mě jako skladatele zajímá Sukova neotřelost harmonického myšlení – nemluvě o melodickém bohatství, to je u něj 'odmalička'. Na jeho partiturách mě vzrušuje právě přítomnost také intelektuálního výkonu, nejen spontánní tvorby, práce s bohatou a košatou harmonií, modulacemi... a u Suka navíc plyne všechno naprosto přirozeně, jeho hudba je chytrá, rafinovaná a přitom prostá – to je asi vrchol toho, čeho by si člověk sám přál dosáhnout.

Václav Riedlbauch, skladatel

Vystoupí houslista Karel Hoffmann. Hraje Fantasii pro housle a orchestr od Josefa Suka op. 24. (...) Zavál vítr. – Slovanský vítr to byl, vítr z Čech. Avšak nepoznatelny jsou prostředky, jež této Fantasii dávají slovanského rázu. Jedno vím: není v nich žádný z oněch známých prostředků, žádný ozvuk lidové písně, žádný dudácký bas. Prudké světlo a stín mohutně černý vlní se po českých polích, po lese v mlhách, po točité silnici s blátem a s bílou kaplí na křižovatce vedle hřbitova. (...) Jsem cizincem v této zemi, cizincem mezi cizinci. Přece však jsem zde cítil, co mě určuje – realita lidská a realita domova – jako cosi cizího jsem ji cítil, ale cítil jsem ji. Mistře Suku, sotva mne znáte a já nevím nic o Vašem životě. Když vypukla válka, v srpnu 1914, seděli jsme spolu dvě hodiny v hostinci, hovořili jsme a popíjeli, pamatujete se? Zmínil jste se o Beethovenově Deváté. 'Všichni lidé budou bratři'. Rozuměl jsem Vám moc dobře.

Max Brod, spisovatel

Nejplatnějším důvodem, proč je možno Suka nazvat subjektivistou, je ono svobodné proudění sil v jeho hudební myšlence, ono klasické heslo: duch vlaje, kam se mu zachce - a právě to by mohl Suk plným právem zvolit za svou tvůrčí devisu. Sukův subjektivismus spočívá v nejtěsnějším vztahu hudebních prvků k subjektivním výrazovým intencím; v tom, jak Suk využívá pro svoje výrazové cíle přirozených energetických procesů, které jsou podkladem každého hudebního projevu, v tom, jak se jindy formace drobných částic i větších celků poddajně přizpůsobuje nejmenším pokynům, jež diktuje snaha o pravdivost, věrnost a bezprostřednost subjektivního citového výrazu. (...) A v tom, jak tuto poslušnost výrazových imperativů dovede spojit s přesvědčivou organičností formového rozvoje, spočívá specifický charakter Sukova umění a sám základ jeho geniality.

Václav Štěpán, klavírista a muzikolog, analytik Sukovy hudby

(2) Sukovy citáty

Po oklikách a dlouhé cestě byl bych se jistě naučil, co mě naučil Osud náhle, že dílo má tehdy oprávněnost, když tvůrce může přesvědčivě podati útěchu trpícím, a že to může jen tehdy, když zakusí sám velikou bolest a v ní se očistí.

(z dopisu Otakaru Šourkovi z 25. 5. 1921)

Dvakrát o Antonínu Dvořákovi:

Z každého jeho slova vyznívala moudrost a ze školy ho celá třída doprovázela domů, bylo to, jako kdyby apoštolové a učedníci šli za Kristem. Říká se, že učitelování mu jaksi ‚neleželo‘, ale to je klamná domněnka; neměl ovšem nic profesorského, ale byl-li kdo chápavý, mohl se z jednoho slova naučit více, než mnohdy z učených knih.

(z projevu v Českých Budějovicích k oslavě 40. výročí Českého kvarteta)

Při veliké úctě, kterou jsem choval ke svému Mistru a svému učiteli, netroufal jsem si nikdy pronésti slovo obdivu pro to či ono dílo. On sám zajisté na takové slovo chvály nikdy nečekal. Proto mne tím více překvapilo, když po reprise Armidy, které jsem byl přítomen, vybuchl na mne za nepokojného 'hraní klavíru' na kabátě! 'Nu, a neřeknete mi nic?' Bylo mi do pláče, když jsem se zmohl na upřímné a nadšené slovo. 'Tak teda vidíte', řekl rychle a úsečně a oči mu na okamžik zaplály, ty oči, jejichž pohled tehdy nebyl již z tohoto světa...

(ze vzpomínky na Antonína Dvořáka)

Kdo chce rozbíti tradici, musí ji znáti, aby neuhodil vedle nebo do prázdna.

(z projevu při odevzdání daru ministerstva školství k šedesátinám)

Třikrát o Leoši Janáčkovi:

Vzpomínám často, ale zejména při této příležitosti na památnou premiéru - či takřka premiéru - Vaší 'Pastorkyně' v Praze. Cítili jsme, že nejedná se jen o úspěch díla významu lokálního, nýbrž že dílem tím se můžeme pochlubiti před celým světem. Po prvním jednání řekli jsme si: 'Ejhle autor, který miluje celé lidstvo a cítí s ním soustrast.' Jako zázrakem zazářila od té doby znovu Vaše tvůrčí síla, a daroval jste nám díla stejně závažná a stále nová a předrahá a připojuji hned, vesměs díla lásky a soustrasti, i když jsou výkřikem, i když je v nich laskavý úsměv.

(z projevu při promoci Leoše Janáčka)

[...] A zas uplynula nějaká doba a naposledy jsem se s Janáčkem viděl při provedení Glagolské mše v Praze. Byl jsem tím dílem, a zejména jeho exaltovanou touhou vyjádřiti mešní text způsobem naprosto osobitým, nesmírně dojat. Po koncertě jsem viděl Janáčka vycházeti z lóže s očima zářícíma. Stiskl mi ruku a řekl: 'Tak, jakpak se vám to líbilo?' Řekl jsem: 'Jako obyčejně, mistře, dal jste nám zas pořádnou ránu do hlavy. Ale nejvíc na mne působilo to Benedicus, totiž ta část na místě Benedictus.' A Janáček vyrazil ze sebe radostně: 'Vidíte, to jste trefil to pravé. Já to říkám taky.' Janáček zemřel právě, když jsem instrumentoval poslední část Epilogu ('Jak uctíme hosta') - to místo, kde je tolik neklidu. Když jsem byl hotov, zavolal jsem si svého syna, přehrál mu to a řekl jsem mu: 'Z tohohle by měl Janáček radost. To jako by uteklo z něho.' A to bylo, jak jsem druhý den zjistil, právě v hodině, kdy Janáček umíral.

(ze vzpomínky na Leoše Janáčka)

Už jako mladí lidé ještě na konservatoři jsme věděli, že se v Brně skrývá zvláštní podivín velkých organizačních a dirigentských schopností, jenž měl už tehdy řadu stoupenců. Ale pozitivního jsme o něm nevěděli celkem nic. Moje nejstarší vzpomínka se pojí k Amaru. Přišel jsem jednou k Dvořákovi, který už tehdy měl ve svém pokoji viseti fotografii Janáčkovu, a viděl jsem u něho psanou partituru. Dvořák ji otevřel, zadíval se na jedno místo v partituře a ukázal mi je. Mně to místo bylo velmi divné; šlo tam, pokud se pamatuji, o jakousi pasáž quasi recitativní, kterou přednášelo cello a současně s ním asi o dvě oktávy výše flétna. Dvořák se na mne podíval přes brejle a já řekl: 'To je divné, že ano!' A Dvořák na to řekl s důrazem: 'Je to divné, ale psal to někdo, kdo přemýšlí vlastním mozkem!' A byl to Janáčkův Amarus. Janáček tu partituru totiž poslal Dvořákovi k nahlédnutí.

(ze vzpomínky na Leoše Janáčka)

Generace, ke které náležím, byla si vědoma, že pracuje na základě tradice, ale snadnou si svou práci neučinila. Individualita prohlubovala se v přísné sebekázni, až našla si svůj výraz, výraz, který nebyl z počátku někdy chápán, ba někdy i narazil na tuhý odpor. Vzpomínám mimoděk na prvé provedení svého druhého kvarteta v Berlíně, jak sveden byl dokonalý boj v obecenstvu i v kritice. Chci tím říci, že i generace naše bojovala o své ideály a někdy dlouho čekala, ba ještě čeká na upřímné a plné docenění svých snah o nový výraz, který přečasto stal se opět základem úsilí mladších.

(z projevu při převzetí čestného občanství města Pardubic)

Mnoho se mluví proti filosofování v díle hudebním, sám jsem o tom nepřemýšlel, ale vím, že mnohdy bylo užito toho hesla, jakož i výtky subjektivismu, romantismu a ještě jiných -ismů proti mému dílu. Nevím, ale jestli filosofie, pak jistě filosofie prostá, filosofie srdce jihočeského člověka, kterému byly a jsou vzdáleny všechny -ismy a který poctivě pracoval, aby čistou hudbou vyjádřil to, čeho má plnou duši.

(z projevu při převzetí čestného občanství města Pardubic)

Dvakrát o Ludwigu van Beethovenovi:

'V náruč spějte miliony, zlíbat svět kéž dáno nám...' Zdá se mi, že kdyby svět pochopil, nebylo by již nenávisti a válčení. Zda porozumí jednou dokonale lidstvo nejvyšším hlasatelům pravdy a lásky?

(z přednášky o Ludwigu van Beethovenovi)

Přemýšlejme: kdo více strádal za života, kdo při tom více miloval, kdo kladl si těžší problémy tvůrčí a kdo více zápasil, aby zdoláním veškerých problémů stál čist před sebou i před lidmi, než Beethoven? Kdo hloub uzavíral se ve své nitro, kdo zase měl větší než on odvahu, jak někde sám praví, 'uchopiti osud za chřtán', a kdo opět byl pokornější ve věčném hledání božství a lidství? [...] Pocítíme někdy až hrůzu, jsme-li ve styku s tímto dílem při myšlence: 'Co dále?' Nelekejme se té závratné výše, Beethoven nechtěl bořit, ale vystavěl nový chrám gigantické velikosti, chrám lásky, soucitu, chrám práce a radosti. Toť Beethoven, - přátelé, - na své pouti k novému evangeliu hudby, evangeliu lidství.

(z přednášky o Ludwigu van Beethovenovi)

Zdroje citátů


info@josefsuk.czweb.org, © Tereza Dítětová a Jan Charypar, 2009-2019