wz

O Sukově životě

(1) Začátky

Rodičům a rodnému kraji vděčím za to, že jsem se naučil rozuměti duši lidské a duši hudby, řekl Josef Suk v jednom ze svých projevů. Pocházel z rodu s dlouhou kantorskou tradicí. Jeho rodným krajem je malebná kotlina ve středním Povltaví, v níž se několik kilometrů od Neveklova nachází malá víska Křečovice, kde se 4. ledna 1874 narodil jako nejmladší ze tří dětí řídícího učitele a regenschoriho Josefa Suka (1827-1913) a Emilie, roz. Baumannové (1837-1913), vnučky předchozího křečovického kantora Matěje Českého.

Křečovice se staly známými především díky tomu, že se tu točil slavný film Vesničko má, středisková. V několika záběrech z filmu (např. ve scéně „Nejlepší pivo je ze sedmýho schodu…“) je také vidět část Sukova hrobu. A když Rudolf Hrušínský coby doktor Skružný leží v posteli s přeraženými zády, všimněte si hudby, kterou má puštěnou – jde o první větu Sukovy Serenády pro smyčce. Suk v Křečovicích nejen vyrůstal, ale po celý život se sem vracel a měl zde svou pracovnu. Jeho domek je nyní veřejně přístupný jako Památník Josefa Suka.

Prostředí vesnice s lidovou kapelou a zvláště prostředí kantorského rodu v něm přirozeně probouzelo zájem o hudbu už v raném dětském věku. Často navštěvoval zkoušky muzikantů a celé hodiny je poslouchal, se zatajeným dechem vnímal krásu půlnočních mší, toužil, aby ho rodiče dali učit na kontrabas. Jednou se prý dokonce ztratil a našli jej v sousední vesnici, jak pláče pod basistovými okny.

Ale teprve v osmi letech, když přehrál dojatému otci k svátku na housle dvě písničky, které ho tajně dala naučit matka (Skákal pes přes oves a Na tý louce zelený), se mu přání stát se muzikantem splnilo. Když s Bohem milým práci počínáme, pomoc Jeho a požehnání jistě dosáhneme. Také já dne 3. března 1882 čítaje 8 let stáří svého vzal jsem malinké housličky pod páždě, požehnal se svatým křížkem a ubíral se k obydlí p. Plachého, bych s pomocí boží počal na housličky hráti. Prosil jsem jej snažně, by mne jen malounko naučil hráti k svátku drahého tatíčka, zapsal si osmiletý chlapec do zápisníčku.

Skončila doba bezstarostného dětství a začala tvrdá dřina. Ráno klavír, v poledne housle, večer varhany. Protože měl chlapec krátké nohy, dal mu otec přidělat ještě jedno poschodí pedálů. Již brzy nadaný žák na otcovo přání napsal mamince k svátku svou první skladbičku, prozatím jen melodii – polku pro housle, kterou harmonizoval tatínek. Několikrát ho rodiče vzali do Národního divadla. Po návratu z představení Rozkošného opery Svatojanské proudy, opojen dojmy, napsal Ouverturu d moll, jeden ze svých prvních klavírních pokusů.

(2) Studentem pražské konzervatoře

V roce 1885 se pan Suk se synem jel poradit do Prahy k profesoru Josefu Försterovi (otci skladatele J. B. Foerstera) o možnosti přijetí chlapce na konzervatoř. Jedenáctiletý Suk zahrál panu profesorovi svou Ouverturu, následovaly přijímací zkoušky před ředitelem Bennewitzem a byl přijat.

Citlivý a plachý chlapec se v Praze velmi těžko vyrovnával s odloučením od rodičů a domova. Velké štěstí pro něj bylo, že se ve druhém ročníku stal jeho spolubydlícím na rohu Václavského náměstí a Jindřišské ulice (na domě je nyní pamětní deska) spolužák Oskar Nedbal. Hodně rozmlouvali o hudbě, hráli neustále na čtyři ruce, Nedbal pomáhal Sukovi s klavírem a Suk Nedbalovi s houslemi. Nedbalovi věnoval ve čtrnácti letech třívětý smyčcový kvartet, ze kterého se dosud hraje Barkarola. Zkomponoval v té době první cyklus klavírních skladeb, klavírní trio i celou mši, známou jako „Křečovická“.

Housle studoval u ředitele konzervatoře Antonína Bennewitze, klavír u Josefa Jiránka, kterému věnoval některé z Klavírních skladeb op. 7, skladbu u Karla Steckera a od školního roku 1888/89 komorní hru u Hanuše Wihana, violoncellisty, pro kterého napsal Antonín Dvořák svůj slavný violoncellový koncert. 15. ledna 1891 se konal koncert nejlepších žáků konzervatoře před Dvořákem, který se měl stát profesorem mistrovské školy skladby. Suk se tu představil jako skladatel, houslista i klavírista. Slyšel jej tu, okouzlen jeho klavírním triem, i Vítězslav Novák, Steckerův žák z druhého ročníku varhanické školy. Po koncertě se seznámili, a tak začalo celoživotní přátelství dvou velkých skladatelů, které bylo naplněno vzájemným tvůrčím zápolením.

Dvořák Suka velice ovlivnil po tvůrčí i lidské stránce. Po celý život byl pro něj nejušlechtilejším vzorem umělce a člověka. Z každého jeho slova vyznívala moudrost a ze školy ho celá třída doprovázela domů, bylo to, jako kdyby apoštolové a učedníci šli za Kristem. Říká se, že učitelování mu jaksi ‚neleželo‘, ale to je klamná domněnka; neměl ovšem nic profesorského, ale byl-li kdo chápavý, mohl se z jednoho slova naučit více, než mnohdy z učených knih, vzpomínal později Suk. Stal se vedle Nedbala nejoblíbenějším Dvořákovým žákem. Mistr jej dokonce začal zvát do svého letního sídla na Vysoké u Příbrami, kde mu Suk mj. vypracovával klavírní výtah ouvertury Othello a kantáty Te Deum. Suka také okouzlila Dvořákova dcera Otilka (nar. 1878), kterou mu Mistr představil, tehdy teprve třináctiletou, ve foyer Národního divadla a kterou měl Suk příležitost vídat na Vysoké.

Konzervatoř absolvoval Suk v oboru skladby Klavírním kvartetem a moll, op. 1, a v houslové hře šestým koncertem Louise Spohra. Ale stejně jako někteří jiní žáci si přidal u Dvořáka ještě jeden školní rok. Druhou absolventskou skladbou byla Dramatická ouvertura, op. 4. Poté se ještě na radu svého otce šel představit Fibichovi, který tehdy byl považován za našeho nejprůbojnějšího novátora a mohl by prý být pro Suka dobrým učitelem. Suk mu přinesl partitury svého klavírního kvintetu a Dramatické ouvertury, ale Fibich neměl pochopení pro některé jeho nápady, které měly u Dvořáka úspěch, a Suk už se u něj víckrát neobjevil.

(3) České kvarteto

Dvořák a Bennewitz se přeli, má-li se Suk stát houslovým virtuozem, nebo skladatelem. Nakonec došlo ke kompromisu – měl se stát komorním houslistou a skladatelem. Byl vybrán do nově se utvářejícího smyčcového kvarteta, vznikajícího pod vedením Wihana a Bennewitze. Nakonec se ustálilo obsazení: Karel Hoffmann – první housle, Josef Suk – druhé housle, Oskar Nedbal – viola, Otto Berger – violoncello. Již od prvního koncertu 12. listopadu 1891 sklízela tato sestava skvělé úspěchy. Po koncertu v Rudolfinu v říjnu 1892 J. B. Foerster v článku v Národních listech s obdivem píše, že z kvartet, vystoupivších v koncertních večerech konzervatoře, nebylo žádné jiné spojení tak úzké, tak umělecky zdárné, nikde jinde se nesetkaly čtyři znamenité talenty hudební, čtyři pro umění tak nadšená srdce… O měsíc později již soubor účinkoval pod názvem České kvarteto. Za další dva měsíce zažil mimořádný úspěch hned na svém prvním zahraničním vystoupení 19. ledna 1893 ve Vídni, na kterém byla přítomna řada významných osobností včetně Brahmse, Brucknera a Hanslicka. Tím si otevřel cestu do celé Evropy.

Suk působil v Českém kvartetu jako druhý houslista až do roku 1933, kdy musel koncertní činnost ze zdravotních důvodů ukončit. Nahradil jej u pultu druhých houslí Stanislav Novák, České kvarteto však v této sestavě již působilo jen tři čtvrtě roku, naposledy vystoupilo 4. prosince 1933. V souboru se postupně vystřídalo několik hráčů, vlastně jediný, kdo v něm působil po úplně celou dobu jeho existence, byl primárius, houslový virtuos Karel Hoffmann. Otto Berger musel brzy ukončit činnost pro onemocnění tuberkulózou, na kterou roku 1897 zemřel, Oskar Nedbal odešel v roce 1906 za skladatelskou a dirigentskou dráhou do Vídně a byl nahrazen Jiřím Heroldem. Po stárnoucím prof. Hanuši Wihanovi, který na mnoho let nahradil Otto Bergera, převzal violoncellový part v roce 1914 Ladislav Zelenka, rovněž významný český virtuos. V sestavě Hoffmann – Suk – Herold – Zelenka hrál soubor bezmála dvacet let, naposledy 22. března 1933, kdy se hrál mj. Sukův Smyčcový kvartet č. 2 a za spoluúčasti klavíristy Jana Heřmana Brahmsův klavírní kvintet.

České kvarteto podle houslisty Carla Fleshe znamenalo obrat v dějinách kvartetní hry. (...) Tady jsme poprvé slyšeli souhru čtyř zcela rovnoprávných instrumentalistů, čtyř stejně hluboce cítících, technicky na stejné výši stojících individualit. V prvním díle Dějin české hudební kultury 1890 – 1945 se dočteme: České kvarteto bylo prvním naším profesionálním komorním souborem, tedy stabilním celkem, nikoliv už jen seskupením čtyř vynikajících sólistů k příležitostným produkcím. Zatímco orchestr České filharmonie teprve hledal tvář v namáhavých zápasech o holou existenci, České kvarteto třeba hodnotit jako první český instrumentální ansámbl, který s naprostou soustředěností a cílevědomostí řešil problémy moderní interpretace, to jest ono postupné a vždy nové dobírání se smyslu jednotlivých děl, různých epoch a stylů na základě jednotícího uměleckého nazírání. (...) Mistrovství a světová sláva sdružení podnítily řadu českých skladatelů k vytvoření kvartetních kompozic, přímo se inspirujících hrou jednotlivců a stylovými zvláštnostmi celku. České kvarteto podnítilo také vznik dalších komorních těles. Repertoár byl zaměřen na díla Smetany, Dvořáka a světových klasiků 18. a 19. století, ale obsahoval též moderně založené skladby (např. Schönbergova Zjasněná noc, Debussy, Ravel, Janáček, Milhaud a koneckonců Sukův kvartet č. 2 op. 31). Zahrnoval díla více než třiceti skladatelů od Bacha po Sukovy současníky. Oživovala se i některá neprováděná díla a opomíjení autoři.

Souhrnně absolvovalo České kvarteto za svou existenci na čtyři tisíce koncertů v mnoha evropských zemích. V roce 1899 bylo dojednáno i americké turné, které se nakonec nekonalo. Josef Suk měl při svém velice cestovatelském a hektickém způsobu života vlastně na komponování dost málo času, každoročně víc jak půl roku trávil na zahraničních turné. Skladby jednak skicoval na cestách, především však komponoval o prázdninách, které obvykle trávil v Křečovicích. Avšak praktické poznávání skladeb různých období a stylů, seznamování se s evropskými skladatelskými novinkami a soudobými stylovými proudy, prohloubená schopnost instrumentálního myšlení, tím vším byla činnost v kvartetu neocenitelná pro jeho vlastní tvorbu.

(4) Dvořákovým zetěm

V době, kdy Suk Otilku poznal, jí bylo teprve 14 let. Když však začal jezdit na Vysokou, nezůstala dlouho k pohlednému mladému umělci a oblíbenému Dvořákovu žákovi lhostejná. Po návratu z pobytu s otcem v New Yorku si psala deníček, který prozrazuje, že Sukova láska k ní začala být opětována. První stránky jsou psány anglicky, později, kdy se jí mladý skladatel stával zbožňovanou osobou, pokračovala v zápisníčku česky a ve verších plných rostoucího citu. Jejich vzájemné porozumění bylo umocňováno Otilčiným hudebním i básnickým nadáním. V závěru jednoho svého dopisu z Pardubic píše Otilka sestře: Oh, my dear Joe, how I like him. Annie, please, if he would come to us, try to know from him if he still likes me. But you must ask him clever. (v překladu: Ach, můj milý Josef, jak ho mám ráda. Prosím Tě, Aničko, kdyby k nám přišel, pokus se od něho vyzvědět, jestli mě má ještě rád. Ale musíš se ho zeptat chytře.)

Otilčini rodiče, kteří si přáli vedle Otilky někoho, kdo jí zajistí klidný a hmotně zabezpečený život, věděli dobře, jak to má muzikant nelehké. Sukovy pronikavé umělecké úspěchy však vykonaly své. Sukovi rodiče Otilku milovali a byli vždycky šťastni, když byla u nich. V roce 1896 věnoval Suk Otilce cyklus osmi klavírních skladeb, op. 12, v němž jsou i ohlasy jejich společných zážitků. O rok později však dostal obzvlášť velký tvůrčí impulz, který mu umožnil vyzpívat lásku ke zbožňované ženě s nebývalou silou. Julius Zeyer hledal skladatele scénické hudby pro svou novou hru, dramatickou pohádku Radúz a Mahulena. Nabídku odmítlo několik skladatelů, poté však manželka slavného architekta a významného mecenáše umělců Josefa Hlávky doporučila Zeyerovi Suka. Suk nabídku přijal, a tak začala umělecká spolupráce, která významně ovlivnila celou jeho další tvorbu.

Symbolika, kterou si v námětu přirozeně našel – láska Radúze a Mahuleny jako obraz jeho lásky k Otilce – ho inspirovala k nádherným melodiím. Ze vzpomínky Oskara Nedbala je znám Dvořákův výrok: Ten Radúz, to je muzika z nebe. (viz Šourek, 1957, s. 49) Suk na toto krásné období svého života dojatě vzpomíná: Pracoval jsem na díle v lesním dvorku v místě letního pobytu Dvořákova na Vysoké. V pokojíku bylo pianino a venku v zahrádce poslouchala mne moje dívka Otilka. Jaro v duši, jaro v hudbě.

Obdobnou symboliku měl Suk v druhé Zeyerově hře, ke které komponoval hudbu, v legendě Pod jabloní – Živan a Danice a jejich rodinné štěstí. Josef Suk a Otilie Dvořáková byli sezdáni 17. listopadu 1898, v den výročí sňatku Antonína Dvořáka a Anny Čermákové, v kostele svatého Štěpána na Novém Městě. Již týden po svatbě se opět loučili, protože Suka volala povinnost zájezdu Českého kvarteta do Vídně a do Německa. Otilka si musela zvyknout na častou nepřítomnost svého muže. Velké štěstí je potkalo v roce 1901, kdy se jim 19. prosince narodil syn. Dostal po otci jméno Josef.

(5) Rány osudu

U těhotné Otilky zjistil lékař srdeční chorobu. Porod dopadl dobře, choroba se však ozývat nepřestala. Výmluvná jsou slova písně Mé ženě!, kterou Suk složil na báseň J. V. Sládka roku 1902: Buď svatý mír v tvých prsou, duše drahá. Neklid, který se promítá i do jiných Sukových děl té doby, se změnil ve velkou bolest 1. května 1904, kdy Suk obdržel v Madridu telegram: Vraťte se ihned. Dvořák mrtev. Okamžitě opustil turné po Španělsku a odjel do Prahy. Zastavil se ještě v Nelahozevsi, aby zde utrhl kytici šeříku na tchánův hrob. Nejen zdrcen až do kořenu lidského bytí, ještě mne sžíral strach, jak to bude působit na choré srdce Otilčino, vzpomíná Suk.

Na Otilku skutečně otcova smrt zapůsobila strašně. Svou bolest vkládá do veršů – Můj milovaný, drahý, vznešený, cítíš ten horký slzí proud, jež po tváři mi plynou jak řeka mocná a v bolesti si brázdí cestu, jež hluboko se vryje v líce mé? Má duše volá Tě, mé srdce vzpomíná těch krásných chvil, kdy chvělo se láskou, již vyvolalo ruky Tvojí pohlazení. (…) Má touha po Tobě se jednou ztiší a spáti budu u Tebe ten věčný sen. Pak najdu zkonejšení, můj milovaný, drahý – vznešený, čteme v básni. Akordy poznamenané vedle jednotlivých slok prozrazují, že chtěla báseň zhudebnit, k tomu však již nedošlo. Viditelně chřadla tělesně i duševně a 5. července následujícího roku byla za pobytu v Křečovicích stižena v těžké horečce srdečním selháním. Suk spěchal do Sedlčan pro lékaře, ale nezastihl ho doma. Vracel se opět pěšky v noci domů, kde byl svědkem Otilčiných posledních chvil. Zemřela v jednu hodinu po půlnoci 6. července 1905 ve věku sedmadvaceti let. Pohřbena byla na Vyšehradě do společného hrobu s otcem, po kterém se jí tolik stýskalo.

Ve strašné oné chvíli, kdy hvězda mého života zhasla v mém náručí, jest to dnes poprvé, co opět béřu pero do ruky. Nemluvím s nikým, má bolest nesmírná žene mne z místa na místo – ale srdce bolí mne čím dále, tím více – jest to nad lidské síly, co trpím, píše Suk Wihanovi z Křečovic. Nedal na rady příbuzných a již se nikdy znovu neoženil. Nejtěžší ztráta jej poznamenala natrvalo a byla zásadním mezníkem i v jeho tvorbě. Teprve hudba, práce na symfonii Asrael, ho vyléčila z nejtěžšího žalu. Obrací se do hlubin nitra a přemýšlí o otázkách lidského života a smrti, aby tyto prožitky přetavil dlouholetou a těžkou tvůrčí prací ve velké očistné umělecké výpovědi.

Opuštěn milovanou ženou, cítí Suk nesmírnou starost o syna. Po dobu jeho nepřítomnosti je výchova svěřena hospodyni Anně Němcové a o dohled pečují členové Dvořákovy rodiny. Jeho neustálý strach o dítě je už trvale veliký, až přehnaný, bojí se každé jeho nemoci nebo klukoviny a ze zahraničních cest neustále píše dopisy, netrpělivě čeká na každou zprávu o synovi. Chlapec podněcuje jeho obavy častými nemocemi i labilnější povahou.

(6) Pod palbou nejedlých kritiků

Během tvůrčího vývoje po Asraelu byl Suk částí kritiky právem vnímán jako skladatel, který - spolu s Vítězslavem Novákem - po generaci zakladatelů národní hudby otevírá českou hudbu moderním proudům přelomu století. Stejně tak měl Suk, jako mnozí velcí skladatelé, své odpůrce a ze strany některých kritiků, konkrétně referentů časopisu Smetana (Zdeněk Nejedlý, Vladimír Helfert, Josef Bartoš, K. B. Jirák ad.), musel snášet i bagatelizující a zaujaté soudy. O nich více v rubrice Celkový profil. Etudy, jako bylo tvrzení, že nedovede napsat pořádnou polku, byly spíše humorné (Suk zareagoval sarkasticky polkou s akcentem na poslední době, která kulhá pěkně po česku jako nenávistné články; jde o první skladbu z klavírního cyklu Životem a snem). Závažnější byly dvě aféry, které Nejedlý a jeho redakční kolegové rozpoutali.

Redaktoři Smetany činili podstatný kvalitativní rozdíl mezi Smetanou a Dvořákem: zatímco Smetana byl pro ně pravým otcem české hudby a zdrojem pokrokovosti, kterým měřili všechny ostatní autory, Dvořákovi přikládali rysy konzervativního a naivního tvůrce, který posouvá vkus k hudebnímu primitivismu. Proti Dvořákovi rozpoutali Helfert, Bartoš a další ostrou kampaň v článcích, které hrubě znevažovaly jeho hudbu. Vyvstala aféra, známá jako Boj o Dvořáka. Kampaň podnítila Protest, uveřejněný 15. prosince 1912 ve většině pražských deníků a podepsaný 31 předními osobnostmi hudebního života. Nejedlý také napsal, že současné prosazení Dvořákova díla u nás je výsledek osobního vlivu Suka, který dovedně používá diplomacie a intrik. Suk byl po těchto aférách těsně před 1. světovou válkou natolik znechucen současným českým hudebním životem, že se dokonce rozhodl přestat v Čechách koncertovat. Zatím se hádáme – ubožáci! – zda je Dvořák dobrým skladatelem, a já mimoto ještě dokazuji lidem, že jsem docela hodným člověkem, ačkoliv mám Dvořákovu hudbu rád. Klesli jsme hluboce v Praze a mám jen pocit hnusu! píše Nedbalovi v lednu 1913.

Po premiéře symfonické básně Zrání, která se konala dva dny po vzniku samostatné republiky, byl Suk Nejedlým napaden znovu. Nejedlý nejprve v recenzi označil symfonickou báseň Praga (1904) za prázdný křik a Meditaci na chorál Svatý Václave (1914) za slabošský sentiment a celý článek pak uzavřel slovy: K národní hudbě jest zapotřebí osobnosti zcela jiné než takové, jež ve chvíli největšího utrpení českého národa přijímala od rakouské vlády spolu s klerikálními a německými zrádci české věci rakouské řády. Pro takovou osobnost není v tomto (národním) ovzduší místa, i kdyby se nyní sebe více zdobila trikolorou. Vyznamenání mělo tehdy být uděleno mnoha osobnostem, mj. Maxi Švabinskému, Adolfu Heydukovi, Jožu Uprkovi – a také Karlu Hoffmannovi a Josefu Sukovi jako členům Českého kvarteta. Ukázalo se, že Hoffmann ani Suk řády vůbec nepřevzali, a ve vyvstalém sporu Nejedlý obvinil celé kvarteto, že si řády vysloužilo za loajální koncertní činnost. Měl na mysli koncerty pro rakouské státní instituce, na kterých kvarteto, jehož členům hrozil odvod, za války účinkovalo. Nejedlý tuto činnost odsoudil jako prorakouskou přesto, že zahrnovala dobročinné koncertování bez nároku na honorář, kvarteto hrálo pro Červený kříž, pro rodiny padlých vojáků apod. Nejedlý také tvrdil, že se kvarteto domáhalo vystoupení v Berlíně, což se však nepotvrdilo, naopak kvarteto využilo jedné zahraniční cesty k doručení vzkazu české odbojové organizace Maffie Edvardu Benešovi do Holandska. Aférou se zabýval čestný soud Maffie, který Suka i kvarteto plně rehabilitoval. 56 významných českých osobností také podepsalo prohlášení na Sukovu obranu.

Nejedlý reagoval ve Smetanovi článkem „Můj“ případ: k pathologii české společnosti v republice (1919, vydáno i knižně), ve kterém na obviněních trvá a čestný soud Maffie odmítá jako samozvaný, jako pouhý spolek nekvalifikovaných osob, ukazující, že bylo na Nejedlého reagováno z pozice moci a nikoli nezávislé kritiky. Meditaci na staročeský chorál Svatý Václave, kterou Suk zkomponoval r. 1914 jako protiváhu povinné rakouské hymny na koncertech Českého kvarteta, Nejedlý odmítá jako „sentimentálně měkkou“. Falešnost Sukova vlastenectví spatřuje (zcela absurdně) i v tom, že Suk nepojmenoval svou symfonickou báseň o Praze česky "Praha", nýbrž "Praga". Na Nejedlého publikaci reaguje O. Šourek v Hudební revue článkem Ještě "Případ Nejedlého", ve kterém obviňuje Nejedlého z nehorázného překrucování, ze zamlčování fakt, ze zjevných nepravd a falešné argumentace vůči Maffii, která postupovala naprosto objektivně. Sám Suk se k celé aféře vyjadřuje jen ve svých dopisech přátelům. V dopise O. Drtinové 15. 12. 1918 uvádí, že dobročinné koncerty Českého kvarteta nebyly prezenty bývalému Rakousku, ale dobrodiním našemu lidu a zpravidla si účel výtěžku volila města sama. My jsme nezištně hráli v době, kdy Nejedlý bral gáži a my žili z těžce nastřádaných úspor.

Zmíněné aféry se někdy, poněkud po bulvárním způsobu, dávají do souvislosti s tradovanou historkou, kterou nelze objektivně podložit: Nejedlého postoj k Dvořákovi a Sukovi měl prý osobní důvody, neboť se Nejedlý údajně v mládí pokusil o Otilku, ale byl odmítnut. Této historce nelze přikládat větší věrohodnost než pouhému klepu (natož pak fabulaci, že jej při tom Dvořák shodil ze schodů). Nejedlého vystupování je třeba především klást do souvislosti s jeho ideologickým založením. Aféra v každém případě stála Suka mnoho psychických sil a přivedla jej k nervovému zhroucení. Bylo to v té době nejen soustředění na hlavní tvůrčí linii a nejzávažnější symfonické koncepce, ale také tyto zkušenosti, co snížilo frekvenci jeho kompozičních novinek a tempo tvůrčí práce. Všechny zmíněné neblahé prožitky, od Dvořákovy a Otilčiny smrti přes starost o syna až po aféry se „smetanovci“, se také zásadním způsobem odrážejí v obsahu jeho tehdejších děl.

Pro úplnost dodejme, že Nejedlého stoupenci se později od protisukovských a protidvořákovských názorů většinou odklonili. Vladimír Helfert vytvořil novou, neideologickou koncepci výkladu české hudby (viz jeho práce Česká moderní hudba: studie o české hudební tvořivosti, Olomouc 1936) a dokonce Suka navrhl na čestný doktorát Masarykovy univerzity v Brně (udělen 1933).

(7) Pedagogem a dědečkem

Po památné premiéře Zrání 30. 10. 1918, která byla také mezníkem v historii České filharmonie (Václav Talich, který provedení řídil, byl poté jmenován jejím druhým dirigentem a rok nato šéfdirigentem), byl Suk v Čechách obzvláště váženou skladatelskou osobností a jeho jmenování profesorem mistrovské školy skladby o několik let později bylo přirozené. Od roku 1920 pracoval pozvolna na své nejnáročnější koncepci, symfonické skladbě, kterou nakonec pojmenoval Epilog, protože měla doplnit trojici jeho nejzávažnějších děl ve velký symfonický cyklus a být jeho završením. Tempo tvůrčí práce bylo vedle koncertování s kvartetem ovlivněno i zaneprázdněním pedagogickou činností, kterou od roku 1922 vykonával, a funkcí rektora pražské konzervatoře, kterou zastával třikrát v letech 1924 – 1935.

Sukovu učitelskou činnost a pedagogické zásady podrobně popsal jeho žák František Pícha ve stati Suk – učitel a člověk (ve sborníku Josef Suk: život a dílo: studie a vzpomínky, 1935). Suk svou povahou okamžitě vytvořil ve třídě přátelské ovzduší vzájemné důvěry, po svých žácích ovšem bezvýhradně požadoval úctu k práci, píli, pečlivost a poctivost. Snažil se jim především vtisknout pevné formální zvládnutí kompozice, docílení pevné logiky, vyloučení jakéhokoli balastu. Vychoval řadu českých a několik zahraničních skladatelů. Mezi jeho žáky patřili kromě Píchy Klement Slavický, Jaroslav Ježek, Pavel Bořkovec, Karel Reiner, Emil Hlobil, D. C. Vačkář, Vladimír Štědroň a také Bohuslav Martinů, ten však pouze ve školním roce 1922/23, neboť získal stipendium do vytoužené Francie, kde se stal žákem Alberta Roussela. Suk na to vzpomínal: [Martinů] mou školu brzo opustil a odešel do Francie, aby se přesvědčil, že má mistr Roussel stejné požadavky jako já. Svůj umělecký názor Suk nikomu nevnucoval (koneckonců k němu chodili na mistrovské lekce již vystudovaní skladatelé), o experimenty mladých naopak projevoval zájem a zasadil se, aby se propagátor čtvrttónové hudby Alois Hába roku 1934 konečně stal profesorem konzervatoře. Významně se Suk angažoval v boji za novou budovu pražské konzervatoře, když se z Rudolfina stala po 1. světové válce budova poslanecké sněmovny a konzervatoř byla stísněna do části emauzského kláštera Na Slovanech.

V roce 1929 se stal dědečkem, když se jeho synovi narodil chlapec. Dostal opět jméno Josef a už vzhledem k tomuto jménu byly do něj vkládány velké naděje, že bude významným pokračovatelem slavného hudebního rodu. Tato očekávání později splnil jako houslista a violista mezinárodního věhlasu. Na svého dědečka, kterého zažil do svých šesti let, vzpomíná, jak nesmírně byl šťasten, když mohl být se svými vnuky, „Pepulou“ a „Tonulou“: Každý svůj volný den, a nebylo jich mnoho, jak jen mohl, trávil v Křečovicích. Miloval nás hluboce a ve své náklonnosti dal přetékati svému srdci horoucí láskou. Ta se pak přenášela z nás na každého, kdo k nám patřil, kdo nás měl rád, a vůbec na každého, kdo si to pro dobrotu své duše zasluhoval. To ostatně je pro skladatele Josefa Suka, neochvějného zastánce ‚lásky všelidské‘, charakteristické. Sukův druhý vnuk Antonín se narodil v roce 1931.

Sukův vřelý vztah k dětem byl zřejmý i v jeho projevech – k dětem v rozhlase a v konceptu projevu k dětskému sboru v Čerčanech, který měl přednést v den, jehož se už bohužel nedožil. Těšil se za první republiky značné obecné úctě a jako vážená hudební osobnost přednesl mnoho projevů k různým příležitostem, které jsou cenným dokumentem jeho vzpomínek a postojů k Beethovenovi, Dvořákovi, Janáčkovi ad. i k problémům tehdejší hudby (souborně je vydal jeho životopisec a propagátor J. M. Květ v knize Živá slova Josefa Suka, několik rozhlasových se dochovalo i ve zvukových záznamech). Dostalo se mu tehdy mnoha poct, několik měst mu udělilo čestné občanství, v Pardubicích se po něm začal nazývat sbor – Zpěvácký spolek Suk, se kterým udržoval velmi přátelské styky (členům sboru říkal „Součata“ a sám se jimi nechal zvát „strýček Suk“). V Sedlčanech je nyní Kulturní dům Josefa Suka a Sukova síň v Městském muzeu. Vrcholnými poctami byla udělení čestného doktorátu Masarykovy univerzity v Brně roku 1933 a Smetanovy ceny symfonické skladbě Epilog.

(8) Epilog

Dostáváme se k samému epilogu Sukovy životní a tvůrčí cesty. Název jeho posledního opusu je v tomto smyslu symbolický, protože po dlouho očekávané premiéře Epilogu 20. prosince 1933 se již kompozici žádného závažnějšího díla nevěnoval. Skladba byla uvedena k jeho šedesátinám za řízení Václava Talicha, jemuž je dedikována.

Unaven vyčerpávající koncertní činností, vysílen namáhavou činností pedagogickou, znechucen neutěšenými poměry na pražské konzervatoři (jednou dokonce sám podal rezignaci na post rektora) a sužován špatným zdravotním stavem, ukončil Suk činnost v Českém kvartetu a rozhodl se přesídlit z Prahy do Benešova, odkud měl blízko do Křečovic. Přišla doba účtování. Na otázku, zda v Benešově pracuje na nové skladbě, prý odpověděl: Řekl jsem vše. Mé dílo je skončeno. Nemá proto význam, abych ještě něco psal. Přesto je známo, že měl v posledních letech další tvůrčí plány. Z dopisů H. Boettingerovi z 16. 7. 1932 a Talichovi z 26. 5. 1933 je zřejmé, že měl v úmyslu napsat jednak smíšené sbory na básně Otokara Fischera, ale také orchestrální skladbu s názvem Podzim, která měla být „písní síly“; z dopisů Miloši Bezděkovi v prosinci 1930 a z Bezděkovy poznámky k jednomu z nich zase víme, že se Suk chystal splnit přání Otokara Březiny, který chtěl, aby Suk zhudebnil jím vybrané básně z jeho tvorby. Dílo mělo mít formu oratoria a mělo to být poslední jeho dílo symfonické velkých forem (Bezděk). Ani jeden z těchto záměrů bohužel již nebyl realizován. Sukovou poslední skladbou byla drobná Sousedská, věnovaná křečovickým muzikantům.

Jakékoli další tvůrčí plány, pokud o nich uvažoval, překazila smrt. V posledních letech často trpěl nespavostí a bolestmi v hrudi. 29. května 1935 po návratu z Prahy, kde celé hodiny za pokašlávání a bolestí u srdce trpěl u závěrečných zkoušek absolventů konzervatoře, na ulici v Benešově zkolaboval. Byl přenesen do svého bytu v Husově ulici a přivolaný lékař již mohl pouze konstatovat smrtelný srdeční záchvat. Vždyť já nemohu stonat, musím zítra k těm dětem do Čerčan, řekl prý ještě při přenášení. Během pohřbu, který podrobně vylíčil Otomar Pičman v knize Lidská tvář Josefa Suka, byl za řízení Václava Talicha proveden Sukův Smuteční pochod c moll, který kdysi jako patnáctiletý konzervatorista ze žertu věnoval sám sobě. Nedlouho před smrtí jej přepracoval. Podle svého přání byl k poslednímu odpočinku uložen v Křečovicích vedle svých rodičů.

Díky své vřelé povaze si Suk vytvořil velmi mnoho přátel, kteří na něj vždy vzpomínali s největší láskou a úctou. Jedním z nich byl autor většiny jeho kreseb a portrétů – Hugo Boettinger, se kterým se znal již z konzervatorních let a který se jako malíř stal neocenitelným zachycovatelem tehdejšího českého hudebního života (často pod pseudonymem Dr. Desiderius). Josef Suk byl jako člověk pověstný nesmírně laskavou povahou a láskyplným vztahem k druhým lidem. Tyto lidské vlastnosti se také zásadním způsobem odrážejí v hudebním a myšlenkovém obsahu jeho tvorby.

V Sukově osobnosti a díle se významně angažuje Společnost Josefa Suka (www.suksociety.cz), založená roku 1981. Každoročně pořádá pietní slavnost v Křečovicích u příležitosti výročí Sukova úmrtí. Jejím současným předsedou je prof. Ivan Štraus, primárius Sukova kvarteta.

(9) Sukovo potomstvo

Sukův syn Ing. Josef Suk (1901 – 1951) byl zemědělským inženýrem. Měl zálibu v myslivectví, amatérsky se také věnoval hudbě a maloval, hrál v amatérském kvartetu. Klavírista Tomáš Víšek dokonce nahrál na autentickém klavíru v Křečovicích čtyři jeho miniatury pro klavír (společně s třemi drobnými kusy, které napsala jeho matka Otilie). Jeho mladší syn Antonín (nar. 1931) zemřel v mladém věku r. 1961. Starší syn Josef se stal světoznámým houslistou a violistou.

Josef Suk ml. (1929 - 2011) byl v houslích žákem Jaroslava Kociana. Již jako student byl členem Pražského kvarteta, později se proslavil jako člen Sukova tria, pojmenovaného po jeho dědečkovi. Roku 1961 byl jmenován sólistou České filharmonie. Jeho sólová dráha zahrnovala koncerty po celém světě a na prestižních hudebních festivalech. Roku 1973 začal hrát rovněž na violu. Vytvořil mnoho velmi ceněných nahrávek, šestkrát se stal držitelem francouzské ceny Grand Prix du Disque. Roku 1974 založil ke stému výročí narození svého dědečka Sukův komorní orchestr, jehož uměleckým vedoucím byl do roku 2000.

Po smrti první manželky Marie, která spáchala sebevraždu, se skladatelův syn Ing. Josef Suk oženil podruhé, narození svého třetího syna Jana se však již nedožil. Jan Suk (nar. 1952) je plodný esejista, kritik, básník a filosof. S režisérem Petrem Kaňkou vytvořil televizní dokument o skladateli Josefu Sukovi, nazvaný Dotkl se mě prst boží, který mj. obsahuje ukázky ze živých záznamů Sukových rozhlasových projevů a hry Českého kvarteta.

Jan Charypar

Použitá literatura


info@josefsuk.czweb.org © Tereza Dítětová, Jan Charypar, 2009-2017