Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.
wz

Epilog

(1) Základní údaje

  • Podtitul: Symfonická skladba pro orchestr za účasti velkého a malého smíšeného sboru, sopránového, barytonového a basového sóla
  • Opusové číslo: 37
  • Katalogové číslo (Nouza – Nový): JSKat 79
  • Roky vzniku: 1920–29, revize do roku 1933
  • Text: z Bible: 4. verš ze Žalmu 23 (s drobnou změnou) a úryvek z I. knihy Mojžíšovy 3:19; Ladislav Vycpálek podle poslední scény dramatické legendy Julia Zeyera Pod jabloní
  • Motto: závěrečné čtyřverší básně Otokara Březiny Mýtus ženy:
    Rty němé mluvit učila jsem polibků svých něhou,
    však naděje své slovo nejhlubší jsem zamlčela před nimi.
    Je strašné dětem času tohoto a sladké jako smrt a narození nové těm,
    kteří snít je dovedou dušemi čistými.
  • Obsazení: soprán, baryton, bas, velký smíšený sbor, malý smíšený sbor, pikola, 3 flétny, 3 hoboje, anglický roh, 3 klarinety, basklarinet, 3 fagoty, kontrafagot, 6 lesních rohů, 3 trubky, 3 pozouny, tuba, tympány, triangl, bubínek, činely, velký buben, harfa, smyčce (1. a 2. housle, violy, violoncella, kontrabasy)
  • Části: jednovětá skladba, úseky a jejich označení viz níže Námět
  • Durata: cca 40 min
  • Věnování: Václavu Talichovi
  • Premiéra: 20. prosince 1933, Praha, Smetanova síň Obecního domu, soprán Zdeňka Špačková, baryton Jan Konstantin, bas Hanuš Thein, Hlahol pražský, Pěvecké sdružení pražských učitelek, Pražský pěvecký sbor Křížkovský, Česká filharmonie, řídil Václav Talich
  • Uložení primárních pramenů: (Doplním.)
  • Vydání: Hudební matice Umělecké besedy, 1939, editor Otakar Šourek (partitura)
  • Digitálně vydané nahrávky viz zde.

(2) Vznik, první provedení a edice

Josef Suk plánoval už brzy po vzniku symfonie Asrael kompozici skladby na téma z 23. žalmu: Byť se mi dostalo jíti přes údolí stínu smrti, nebudu se báti zlého, neboť Ty se mnou jsi. Smrt a její překonání se stalo Sukovi velkým námětem po tragických událostech v jeho rodině – smrti jeho učitele a tchána Antonína Dvořáka roku 1904 a zvláště manželky, Dvořákovy dcery Otilie, zesnulé už rok poté. Roku 1907 Suk na téma 23. žalmu načrtl smíšený sbor Hospodin jest můj pastýř, který však škrtl a dále nepoužil, protože pojal úmysl tento námět zpracovat mnohem větší kompozicí. K práci na takovém díle se začal připravovat roku 1918 po premiéře Zrání, kdy projevil přání, aby mu básník Otokar Březina napsal slovní podklad k zamýšlenému dílu. Suk se s Březinou nikdy nesetkal, oba umělci se však vzájemně velice obdivovali. Byli spolu v kontaktu zprostředkovaně přes společného přítele Miloše Bezděka, který Březinovi Sukovo přání tlumočil. Březina odpovědí nezaslal přímo text hudebního díla, nýbrž inspirační myšlenkový podklad, stylově odpovídající jeho esejům vydaným v knihách Hudba pramenů a Skryté dějiny. Tento text, který Bezděk následně přeposlal Sukovi, zní takto:

Milý příteli, k dílu, o němž mi píšete, není třeba velkému umělci, jako je náš mistr, nežli jen vyzpívat vlastní svůj život; neboť tvůrčí život určuje se jedině láskou. První jitřní setkání s přírodou této země, tajemný svět dětství, kde hovoří hlasy bratrských zvířat; duše všech věcí; štěstí mateřské něhy, první tesknoty, touhy, první úžasy z nádhery a nesmírnosti života, královské potkání duší v lásce, smutek těla i oslnění nesmrtelnosti. Družná veselí mužů na počátku společné stavby, silné radosti zápasu a nebezpečenství, vítězné zahřmění srdce v hlaholu rodného množství. Hlasy proroků, mučedníků, mistrů, zasvětitelů, jasnovidců nového díla, opojení ze síly všech bratrských milionů rukou, spojených tajemně, osvobozujících člověka na zemi. Tíže poledne; bolest odchodu těch, které jsme milovali, démonické sugesce chaosu a tmy, ironické hlasy, šeptající v hlubinách srdcí o marnosti a nicotě všech věcí. Zasvěcení smrti; zrození nového člověka, slzy ve zracích zlomených pokorou, výkřik lásky, která již ničeho nežádá z darů země, ples radosti, která již není z toho světa, zahrady pozemských symbolů, rozkvétající v nádheru věčných pravd mlčení milujícího. [Bezděk, Josef Suk a Otokar Březina, in Josef Suk: život a dílo: studie a vzpomínky, ed. J. M. Květ, s. 442–451; viz též Tempo 13/5, 1934, s. 169–170]

Bezděk v citovaném sborníkovém příspěvku uvádí Sukova slova, která odpovědí obdržel (s. 443): "jest to ohromující, co píše, a plno vznešené krásy a každodenně zamýšlím se nad tím. Zda je hudba schopna vyjádřit vše to neskonalé a ohromné? [...] Doufám, že mi v srdci již něco klíčí, co snad bude hodno – pokud jest to v lidské síle – státi v blízkosti slov našeho Mistra." V průběhu práce měl Suk původně v úmyslu nazvat skladbu Žeň lásky, ale nakonec se rozhodl jinak: Snad dobře udělal osud, že toto dílo bude v cyklu děl, jichž duch se po prvé projevil v 'Asraelu', dílem posledním. Proto nazývám dílo 'Epilogem'. [Květ, ed., Živá slova Josefa Suka, s. 118] Jinde jej označil za jakési pokračování Asraela, Pohádky léta, Zrání a zároveň dokončení tohoto cyklu. [Vojtěšková, ed., Josef Suk: dopisy o životě hudebním i lidském, s. 306] Postup práce popsal Otakar Šourek ve studii Stopami Sukova Epilogu [Tempo 18, 1946, s. 35–39].

(Bude doplněno.)

(3) Námět

Epilog je jednovětá kompozice, jejíž partitura neobsahuje žádné poetické názvy úseků. Nicméně Jan Miroslav Květ v obvyklé informativní analýze díla před premiérou [Tempo 13/4, 1933, s. 97–104] vyložil podle informací skladatele program, v rámci něhož označil jednotlivé úseky názvy: Kroky (Adagio – Non troppo adagio – Vivace), Píseň matek (Andante semplice; začíná ženským sborem beze slov, kterému předchází houslové sólo), Od věčnosti do věčnosti (další výrazně odlišný úsek – Allegro appassionato), Tajemný úžas a neklid (lyrické intermezzo mezi Allegrem appassionatem a závěrečnou vokální částí), Poutník – těšitel (závěrečná kantátová část). Onen program, uvedený potom i v předmluvě vydání partitury, vyložil Květ ve stručnosti takto:

Člověk jde krajinou se svými touhami a city a dumá nad záhadami života a smrti, až se ho zmocní bázeň před zánikem a skoro zoufalství. Ve chvíli největší bezradnosti vybaví se mu vzpomínka na matčinu píseň a začne chápati pozemskou lásku v její nejčistší formě – lásku mateřskou i s jejími bolestmi. Zamyslí se a ocitne se ve vidění: jako by oheň vyšlehl ze země a v jeho záři se objevují odvěké city a touhy lidstva a problémy života i zániku, jež byly, jsou a budou vždy s člověkem. Zmocní se ho tajemný úžas. Vykoupení přináší Poutník – zosobněná všelidská láska. Nepřináší řešení problémů, neboť před nimi sklání se umělcova pokora i nadále, ale přináší více. Zbavuje člověka strachu před smrtí a člověk naplněn láskou chápe, že se musí umírati, aby se mohl roditi nový život. [Květ, ed., Josef Suk: život a dílo: studie a vzpomínky, s. 216]

Sám Suk v projevu v Českých Budějovicích ke 40. výročí Českého kvarteta popsal ideu díla takto: Dílo prochází zase celým lidským životem, do přemýšlení o smrti a do hrůzy z ní zazní píseň pozemské lásky a vše to vyústí v nadšený zpěv osvobozeného lidstva. Není smrti, to, oč usilujeme, o to usiluje a bude usilovati lidství od věčnosti až do věčnosti. Beze smrti nemohl by povstati život nový a věčný, a proto dle slov Písma: 'Smrti, kde hrot tvůj, kde osten tvůj?' [Květ, ed., Živá slova Josefa Suka, s. 118] Tento citát nasvědčuje nábožensky transcendentní, nejen morální podstatě katarze, kterou měl Suk na mysli. Nicméně text díla není primárně vyznání víry v Boha – toto slovo se v něm vůbec nevyskytuje (jen víceznačný pojem "duch věčné lásky" v sousedství onoho "ty se mnou jsi"), stejně jako Kristus (není jím ani onen "poutník – těšitel", kterého sám Suk přirovnal k moudrému stařečkovi z Čapkova Krakatitu, viz: Vojtěšková, ed., Josef Suk: dopisy o životě hudebním i lidském, s. 316).

K závěrečnému podobenství Suk využil poslední scénu Zeyerovy legendy Pod jabloní, kterou mu upravil Ladislav Vycpálek. Stane se v něm zázrak, když chudí lidé hostí poutníka a omlouvají se: Černý je náš chléb a voda zkalena. Zavděk vezmeš-li, ó pane? (Dle Zeyera jde o tvrdý chléb z kůry.) On praví: Vše přijmu rád. Když s láskou podán, jak moh by hořknout dar? Chléb se náhle promění (dle Zeyera v žitný) a voda se stane mlékem. Lidé považují za příčinu zázraku poutníka, ale on říká: Jen pro vaši lásku divy se staly, pro vaši lásku jen. Není to tedy Bůh a Kristus, co je zde označeno za podstatu katarze, ale sama lidská láska, opěvovaná pak slovy o "duchu věčné lásky", který "je v nás a nad námi se vznáší," a o "žni lásky". V tom je rozdíl proti tradičnímu křesťanskému pojetí, typickému např. pro Vycpálkovu kantátu České rekviem: smrt a spasení, kde spásu zvěstuje Kristus slovy: Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, byť pak umřel, živ bude. A také proti Zeyerově předloze, kde onen host (u Zeyera anděl přestrojený za chudého mnicha) praví, že "hod připraví nám Pán" a že "Bůh učinil ty divy". Suk Epilogem vyjádřil Březinovu ideu bratrských milionů rukou, spojených tajemně, osvobozujících člověka na zemi (viz citovaný dopis), v níž nalézal východisko ze strachu ze smrti, které je symbolizováno oním alegoricky myšleným zázrakem.

To neznamená, že tuto filozofii vyznával bez spojitosti s Kristem a vírou v Boha – naopak, sám byl věřící křesťan. Ale posluchačům nabídl východisko, které mohou i nemusejí vnímat nábožensky, protože hodnoty mezilidského soucitu, altruistické lásky a pocitu sounáležitosti s veškerým bytím mohou lidé věřící i bez vyznání společně sdílet, a tím splývá křesťanská a sekulární humanita v jedno. Nelze v této souvislosti nepřipomenout, co řekl Suk o Beethovenovi: 'V náruč spějte miliony, zlíbat svět kéž dáno nám...' Zdá se mi, že kdyby svět pochopil, nebylo by již nenávisti a válčení. Zda porozumí jednou dokonale lidstvo nejvyšším hlasatelům pravdy a lásky? [Květ, ed. Živá slova Josefa Suka, s. 33]

(4) Forma a styl

Epilog druhově stojí na pomezí vokální symfonie a symfonické básně, mohl by však být bez problémů považován za symfonii, i když tak není označen. Má jednovětou formu, ale člení se na zřetelně rozlišitelné úseky, které se poněkud podobají tradičnímu sonátového cyklu: po pomalém úvodu následuje dramatická rychlá část, následovaná obdobou volné věty. Po ní přichází opět rychlá část a následně po intermezzu závěrečná kantátová část, která představuje prvek příbuzný posledním větám Beethovenovy 9. symfonie nebo Mahlerovy 2. symfonie. Scherzový charakter (fantaskní, jak je u pozdějšího Suka obvyklé) má však spíše Vivace z úvodní části než ono Allegro appassionato uprostřed díla. Do jisté míry můžeme dílo také chápat jako naplnění vzorce sonátové věty: první část po adagiovém úvodu jako oblast hlavního tématu, Andante semplice jako oblast vedlejšího tématu a Allegro appassionato jako fugované provedení. Motivická práce je typicky sukovská, polytematická se složitou, ale pevnou spletí motivických vztahů. V částech nazvaných Květem Píseň matek a Od věčnosti do věčnosti se mihne (v každé jednou) motiv Sukovy známé klavírní Písně lásky, op. 7, č. 1, který je tvarově blízký základnímu motivu Písně matek.

Mezi formami prvních dvou částí existuje analogie, částečně zrcadlová, ovšem Kroky vyjadřují "temnotu" a Píseň matek "světlo": část Kroků následující po delším instrumentálním úvodu začíná basovým sólem (na slova: Až se mi dostane jíti přes údolí stínu smrti, nebudu se báti zlého?), po kterém následuje smíšený sbor (na stejná slova), delší instrumentální úsek (s krátkým vstupem smíšeného sboru na slova prach jsi a v prach se obrátíš!) a na konci mužský sbor beze slov s výrazem vrcholícího děsu; Píseň matek začíná sladkým houslovým sólem, po němž následuje ženský sbor beze slov, opět delší instrumentální úsek a na konci ženský sbor beze slov se sólovým sopránem. Části Od věčnosti do věčnosti a Tajemný úžas a neklid jsou čistě instrumentální. Závěrečnou kantátovou část pro sólový baryton a smíšený sbor, k němuž se ještě ke konci přidá sólový soprán, uzavírá odpověď na otázku položenou v úvodu: až se mi dostane jíti přes údolí stínu smrti, nebudu se báti zlého, neboť ty se mnou jsi. Duch věčné lásky nad námi se vznáší, lásky duch věčný, duch lásky věčné, věčný duch lásky.

Na ploše asi 40 minut přinesl Suk hudební obsah ohromných parametrů, kterým dovedl principy svého stylu do nejzazších důsledků. Ve složité faktuře tu vrcholí Sukova příznačná volná polyfonie a bohatost harmonických spojů, utvářených individualizací hlasů i celých harmonických vrstev a uvolňujících tonalitu. Ve Vivace (po sólovém basu a sboru na slova žalmu), kde Suk evokuje paniku ze smrtelnosti, se přibližuje až k atonalitě a vytváří tak výraz upomínající na slova "démonické sugesce chaosu a tmy" z Březinova dopisu. Celkově je však skladba plně zakotvena v terciové tonální harmonii. Témata jsou až na určité výjimky (úvodní téma) neperiodická a asymetrická a hudba plyne v otevřeném kontinuálním toku. Příznačná je metrická nepravidelnost mnohých úseků (např. Andante semplice se místy blíží takřka ametrii) a četné polyrytmické prvky. Lze říct, že v souladu s ideou díla je i hudební struktura "všeobjímající". Expresivita, s níž Suk hledání všelidské katarze hudebně ztvárnil, je maximálně vystupňovaná. V dramatických částech se uchýlil místy k drsné zvukovosti s expresivní rolí žesťových nástrojů i bubínku. Obrovské gradace, kterými vrcholí s výjimkou intermezza každý úsek (včetně úvodního Adagia), jdou až na hranici zvukové přehlcenosti, dramatické napětí je snad nejvíce vystupňováno v hutné faktuře horečného závěru Allegra appassionata.

Úsilí o naléhavé vyjádření všelidských témat, inspirované Březinovým vizionářstvím, však nevedlo Suka ke gigantické pompě typické pro řadu slavných děl s podobnými náměty (jako je např. Mahlerova 8. symfonie); podstatou Epilogu, kterou Vladimír Helfert přirovnal k Beethovenovým pozdním kvartetům [Tempo 13/5, 1934, s. 134], je proud soustředěné polyfonie s reflexivním výrazem, neobyčejně intenzivní a detailně propracovaný. I toto dílo v zásadě vyrůstá z kořenů velkých novoromantických skladeb (zvláště v porovnání s dobovou estetikou neoklasicismu), ale dovršuje přeměnu romantismu v nový a vysoce individuální expresivní styl, která v Sukově tvorbě po Asraelu probíhala. Výsledkem je dosti výjimečná a velmi náročná kompozice, pro niž se těžko hledá obdoba. Skládal ji autor, který si šel důsledně za svou ideou, zcela bez kompromisů vůči interpretům i posluchačům. Snad proto se hraje jen velmi vzácně, ale uvidíme, co ještě přinese budoucnost.

(5) Recepce

(Bude doplněno.)

Jan Charypar


jan.charypar@gmail.com, © Tereza Dítětová a Jan Charypar, 2009 –