Po úspěchu s Radúzem a Mahulenou Julius Zeyer dopisem z Lužan ze dne 14. července 1900 oslovil Josefa Suka s dotazem, zda by nezkomponoval hudbu pro jeho další hru – dramatickou legendu Pod jabloní. Přílohou mu zaslal hotový úvodní obraz hry, již vydaný v časopise Katolické moderny Nový život. Odehrává se v ráji a počítá se v něm s velkým sborem. Zeyer v dopise dokonce hovoří o "malém náběhu k opeře". Podle Otakara Šourka a Sukova životopisce J. M. Květa však Suka vypjatý náboženskomystický charakter textu odrazoval a ani Antonín Dvořák, který byl přitom hluboce zbožným křesťanem, nepovažoval tento text za vhodný ke zhudebnění. Suk měl prý proto v úmyslu Zeyerovi odmítnout, ale rozhodl se mu to sdělit osobně. Nicméně dochovaný dopis, ve kterém mu odpovídá, že jej hodlá navštívit v Lužanech, začíná slovy velmi obdivnými a Suk v něm spíš upozorňuje, že potřebuje vědět, jak to bude rozsáhlé, aby mohl posoudit, jestli si na to troufne. Je samozřejmě možné, že to takto napsal ze zdvořilosti, ale v každém případě když pak viděl a slyšel nemocného básníka, jak mu předčítá zbytek legendy, byl tak dojat, že se rozhodl mu vyhovět. Sbory blažených ze 4. obrazu (rovněž z ráje) se Sukovi již líbily, zvláště ho však zaujal závěrečný výstup z posledního obrazu, vyznívající jako zbožná oslava rodinného štěstí. Stejně jako láska Radúze a Mahuleny, i ušlechtilý cit mezi Živanem a Danicí mu v duchu splýval s jeho vlastním štěstím s Dvořákovou dcerou Otilií. Jako podobenství o soucitu, altruismu a požehnání jej závěrečná scéna legendy inspirovala ještě mnohem později k závěrečné části vokálně-symfonického Epilogu, op. 37.
Premiéry, která se konala dne 28. prosince 1902 se slavnou Hanou Kvapilovou v roli Danice, se Zeyer již nedožil. Tiskem byly tehdy vydány dva úryvky v autorské klavírní úpravě, a to přílohou Zlaté Prahy. Roku 1911 se Suk k legendě vrátil, aby z ní upravil suitu pro koncertní provádění, protože bylo zřejmé, že by hudba jinak pravděpodobně upadla v zapomnění spolu s hrou, která nejevila dost životnosti. Při převzetí vybraných částí do suity, která byla vydána pod názvem Pět obrazů z hudby k legendě Pod jabloní, v nich udělal změny, které pak roku 1915 zpětně převzal do scénické hudby. Při této poslední revizi díla udělal ještě řadu dalších úprav, mimo jiné dodatečně zhudebnil dva monology Danice a Živana ze 3. obrazu. Premiéra konečné verze díla se konala až 31. ledna 1934 u příležitosti Sukových šedesátin (řídil Otakar Ostrčil, Danici hrála sopranistka Ada Nordenová). Klavírního výtahu se dílo dočkalo teprve po Sukově smrti; partitura nebyla tiskem vydána, ale je k dispozici v opisu v agentuře Dilia či v archivu Národního divadla v Praze.
Julius Zeyer byl melancholický snivec a cestovatel, obdařený nevšední fantazií a zahleděný do exotiky, dávné minulosti, středověku, starých legend a duchovních tajemství. Během celé tvůrčí dráhy hledal pravou podobu své duchovnosti, prošel v tom cestu od esoteriky a spiritualismu přes východní filozofie až po křesťanství a nalezl ji nakonec v hluboce citovém katolictví a vztahu ke Kristu. Kolem roku 1890 už přesáhl meze parnasismu, jehož byl u nás spolu s Vrchlickým nejvýraznějším představitelem, a postupně se přiblížil různými rysy svých děl dekadenci, symbolismu a Katolické moderně. Intenzivně se věnoval mj. tvorbě křesťanských legend, z nichž nejznámější jsou Tři legendy o krucifixu (1892). Zabýval se také plánem na provozování pašijových her ve Vodňanech, ale vytvoření adekvátního dramatického textu považoval za mimořádně odpovědný a těžký úkol, který nakonec nerealizoval. Roku 1899 čerpal inspiraci k tvorbě legend v Rusku, které tehdy navštívil již počtvrté.
K těmto tvůrčím podnětům řekl poslední slovo dramatickou legendou Pod jabloní (1900), která zakončuje jeho rozsáhlou dramatickou tvorbu i tvorbu vůbec. Děj se odehrává ve středověku v Srbsku v oblasti řeky Drávy a sestává v podstatě z několika prostých situací. Jeho nízká dramatičnost a naivita je nápadná a byla vysvětlována básníkovou únavou v době smrtelné choroby, o které máme svědectví z korespondence – Zeyer se cítil být na konci. Povaha díla však také nasvědčuje záměru: dramatičnost ustupuje explicitní výpovědi o křesťanskomravních hodnotách, principem účinku je myšlenkový a básnický obsah scénického nebo hudebně-scénického výjevu se symbolickou rovinou. Ostatně Zeyer i obecně vyznával v dramatu lyrismus, byl zastáncem myšlenky, že drama je především básní, a zde svým způsobem dovedl tuto koncepci na nejzazší mez. Jsou tu i rozsáhlejší místa vysloveně určená ke zhudebnění, které je životní podmínkou celé hry. Z korespondence je zřejmé, že ji Zeyer psal přímo pro Suka. Dílo, které mělo prostřednictvím naivně prostého příběhu sdělit náboženské poselství, však nedokázalo na velkém jevišti trvale zaujmout a upadlo v zapomnění jako dramaticky slabá Zeyerova labutí píseň.
Zeyer v něm navazuje na typické ovzduší své předchozí tvorby: deziluze ze životní a společenské reality, kterou nejhlouběji vyjádřil v románech Jan Maria Plojhar, Dům U tonoucí hvězdy a veršovaném románu Troje paměti Víta Choráze, jej vedla k hledání smyslu bytí v duchovní spáse. Posledně jmenované dílo nejvýrazněji odráží jeho proměnu v oddaného katolíka, která pak určuje povahu jeho tvorby posledního období, kdy publikoval v časopise katolické moderny Nový život. Filozofií legendy Pod jabloní je takřka krajní odvrat od touhy po světských statcích a oddanost křesťanským hodnotám dle učení Ježíše Krista. Tak hlavní hrdina Živan sní ve 2. obraze o kralevici, který se uchýlil k poustevnickému životu, protože uznával jen Boží království, a o nalezené mrtvé hlavě, která se proměnila v živého Krista, když se o ni kralevic na Velikonoce postaral jako o bližního. Zbožná princezna Danica se pro lásku k chudému Živanovi vzdá všeho majetku a postavení, poklady světa jsou jim ničím, pravým pokladem je křesťanská láska. V posledním obraze hry oba sní o láskyplném světě bez ziskuchtivosti a závisti. Danice, ty drahá, ty, která žiješ v krásném odříkání, ty, která šla jsi se mnou do samoty, svůj zanechavši palác, naučilas mě takto snít,
říká Živan. Jejich nezištnou pomoc druhému Bůh odmění zázrakem, jímž se naplní křesťanské heslo "hledej Boží království a ostatní ti bude přidáno". Živanovi bratři naopak ztratí i poslední stopu pokory a dobroty, jakmile zázračně zbohatnou, a anděl jim musí vše vzít, aby v chudobě opět nalezli prostotu srdce.
Jednoduchost těchto schémat jde ruku v ruce s pohádkovou naivitou ráje, ve kterém dlí Hospodin, andělé a blažení. Scény z ráje jsou přitom zatíženy patosem mysticko-básnického jazyka, který Suka původně odrazoval. Nicméně v kontextu předchozí Zeyerovy tvorby je třeba odmítnout vulgárně zjednodušující hodnocení Zdeňka Sádeckého, který náboženskou rovinu díla nazval Zeyerovým "předsmrtným blouzněním" [Lyrismus v tvorbě Josefa Suka, 1966, s. 285–286]. Sádecký pod vlivem doby stavěl na Fučíkovu socialistickém výkladu Zeyerovy tvorby [Julius Fučík: Tři studie, in Dílo J. Fučíka IV, Praha 1948] a jednostranně zdůrazňoval sociální notu – Zeyerův odpor k hrabivosti bohatých a lásku k prostému lidu vykládal jako odpor k třídní společnosti. Náboženskou motivaci lásky k chudobě, ono království jen Boží uznávám
, pak musel odbýt jako pouhý nános, a přitom právě křesťansko-mystické ideje měly u Zeyera odedávna zásadní význam a hluboké kořeny.
Sukovi mohlo krajně náboženské a asketické poselství legendy být jen těžko vlastní, i když byl věřícím křesťanem. Bylo tu však přece něco, co ho na ní silně upoutalo: oslava nezištné lásky, soucitu a rodinného štěstí. Závěrečnou scénu zázraku a lámání chleba po letech použil v Epilogu, kde je upravena v podobenství, ve kterém už nejde o oslavu zbožného odříkání; altruistická láska je v něm principem všelidské sounáležitosti a lékem na strach ze smrti.
[1. jednání] 1. obraz: Anděl Raguil prosí v ráji Hospodina, aby směl odměnit za dobrý čin tři bratry, kteří hlídají na zemi starou jabloň, svůj jediný majetek. Vypráví mu, jak každého zvlášť navštívil v podobě chudého mnicha a každý z nich mu ochotně dal jablko, i když sami kromě jabloně nic neměli. Raguil dostane svolení, ale také varování, že nemůže vědět, co s člověkem bohatá odměna učiní. 2. obraz: Sestoupí tedy na zem a opět v podobě mnicha navštíví bratry. Ochotně jej přijmou a on je odmění tak, jak si každý z nich řekne. Svetimír si přeje bohaté pastviny a stáda ovcí, Krunoslav chce, aby se voda v potoce změnila v nejlepší víno, když ji načerpá; Živan praví: kéž by milý Bůh mi ženu dal, tak v pravdě křesťanskou, že celý život zdokonalovat bych musil se, abych jí zasloužil!
Raguil Živana odvádí za jeho vyvolenou. 3. obraz: Zbožná princezna Danica, dcera cara Vatroslava, je zoufalá, že jí otec přikázal vyvolit si jednoho ze dvou cizích carů za muže. Bojí se jich, protože z nich cítí panovačnost a krutost. Zdál se jí však sen o dobrém mladíkovi, který si ji odvede a bude jí jako bratrem, po jakém vždy toužila. Když se o ni caři přijdou ucházet, objeví se po chvíli i Raguil se Živanem. Cizí caři začnou Živana bít za to, že si dovolil ucházet se o princeznu, když je jen obyčejný žebrák. Danica v něm však poznává mladíka ze svého snu a bez váhání si jej vyvolí za muže. Otec jí nebrání, ale upře jí všechen majetek i postavení, když si vyvolila žebráka. Danica beze stopy zášti souhlasí a odchází se Živanem v doprovodu Raguila daleko do lesů na samotu.
[2. jednání] 4. obraz: Raguil se v ráji dozvídá od Hospodina, že Živanovy bratry bohatství svedlo ke zlu, a je poslán na zem, aby vše napravil. 5. obraz: Když je znovu navštíví v podobě chudého mnicha, chovají se nadřazeně a panovačně, nedají mu ani vodu a posílají ho, aby se napil z kaluže. Ptají se ho, kde se skrývá jejich bratr – chtějí ho potrestat, že se rozhodl pro žebrácký život, a tím jim dělá ostudu. Raguil jim všechno bohatství odejme a pošle je znovu hlídat starou jabloň, aby v chudobě zase nalezli prostotu srdce. 6. obraz: Živan a Danica žijí se svými dětmi na samotě v lesích a starají se o své skromné hospodářství. Když je navštíví Raguil, přestrojen opět za chudého mnicha, pohostí jej, ale stydí se, že nemohou dát více: mají jen tvrdý chléb z kůry a kalnou vodu. Raguil však praví: Jdi, ženo, pro svůj chléb, a budu vděčen! Hod připraví nám Pán. Když láska bude zde s námi u hodu – jak byl by trpkým?
Chléb se náhle promění v žitný a kalná voda v mléko. Danica se Živanem vidí v Raguilovi světce: Bůh kvůli tobě učinil ty divy!
Ale Raguil praví: Ne kvůli mně, jen kvůli vám se staly!
Vyzve je, aby vyslovili svá přání.
Danica odpoví slovy, která prý Suka dojala, když je Zeyer četl: Žehnej, pane, těm našim dětem, tam pod tichým krovem, a nech nás žíti, jak jsme posud žili, v té tiché lásce, průhledné jak nebe a teplé jako slunce!
Živan si přeje jen, aby měl vždy chléb a mléko pro hosta, když nějaký zaklepe na dveře. Raguil jim vše vyplní a Danica ho pozve, aby s nimi pojedl chleba. Raguil tedy usedne, láme chleba a podává jej se slovy: vezměte a jezte, duch věčné lásky nad námi se vznáší.
Hra sestává ze šesti obrazů, rozdělených do dvou jednání. Obě jednání si navzájem odpovídají: vždy se první obraz odehrává v ráji, druhý na zemi u bratrů, kde je navštíví Raguil, a třetí je věnován lásce Živana a Danice. Lze tedy mluvit o analogických dvojicích obrazů. Tomu víceméně odpovídá i Sukův způsob zhudebnění. 1. a 4. obraz začínají velkolepými sbory v ráji a jejich dialogy jsou melodramaticky prokomponovány. Jako jediné jsou tyto dva obrazy hudebně doprovozeny celé, i když v jednom úseku 4. obrazu je doprovod tvořen pouze tichým tónem varhanního pedálu. Ve 2. a 5. obrazu Suk melodramaticky doprovodil vždy Raguilův příchod k bratrům a pasáž, kde Raguil bratry odměňuje nebo trestá (pomineme-li fanfáru v 5. obrazu, dodatečně napsanou roku 1915). 3. i 6. obraz začínají po předehře písní Danice a Suk v nich užil melodramu na více úsecích, 6. obraz je melodramaticky prokomponován z většiny.
Velká míra zhudebnění vedla stejně jako u Radúze a Mahuleny k tomu, že bylo toto Sukovo dílo někdy chybně označováno za scénický melodram. Ten by znamenal úplné melodramatické prokomponování celé hry, nikoli pouze vybraných úseků, třebaže je jich mnoho a najdeme zde i rozsáhlé hudebně prokomponované plochy. Principiálně je to něco docela jiného. Nicméně k eventuální rehabilitaci Zeyerovy poslední hry by mohlo přispět právě pochopení toho, jak moc byla spisovatelem koncipována jako dílo hudebně-scénické, a výsledek, k němuž ji dovedl svou realizací skladatel, pro kterého ji Zeyer psal. Je třeba ji chápat jako soubor scénických obrazů utvářející secesní mystérium, ve kterém je důraz položen na básnickou, hudebně-básnickou, symbolickou a křesťansko-mystickou rovinu, nikoli na zápletky, psychologii postav, budování napětí apod.
(Pokračování rozpracováno.)
Sukova scénická hudba byla v recenzích premiéry i později ceněna mnohem více než samotná Zeyerova hra, která byla hned od počátku označována za neživotnou. Vyčítal se jí především nedostatek dramatického účinku, odsunutého na druhou kolej ve jménu vypjatého náboženskomravního poselství. Kritici se vesměs shodovali, že za pozitivní přijetí vděčí dílo hlavně Sukovi, který ze Zeyerovy legendy zachránil, co se dalo. (Pokračování rozpracováno.)
jan.charypar@gmail.com, © Tereza Dítětová a Jan Charypar, 2009 –