Roku 1890, ještě před vstupem do Dvořákovy mistrovské školy, Suk zkomponoval trojici balad v téže tónině d moll, ale pro různá obsazení – pro smyčcové kvarteto, pro housle a klavír a pro violoncello a klavír. Je to charakteristický projev jeho tehdejší mladistvé záliby v mollovém patosu, která patrně souvisela i s dobovou salónní hudební módou v Praze a korespondovala se Sukovou citlivou povahou. Vítězslav Novák si prošel podobným obdobím, na které pak s úsměvem vzpomínal jako na "Sturm und Drang". Dvořák Sukovi roku 1892 poradil, aby s těmi "velkolepostmi do moll" už skončil a složil něco veselého – a tak vznikla oblíbená Serenáda Es dur pro smyčce. Nicméně i ony Sukovy baladické skladby z té doby se občas hrají a violoncellová balada patří mezi ně. Jde o jednu ze skladeb, jimiž se Suk na konzervatoři poprvé představil Antonínu Dvořákovi jako nastupujícímu profesorovi mistrovské školy.
Roku 1896 Suk zkomponoval pro stejné obsazení ještě drobnou serenádu v A dur, která byla posléze vydána v Berlíně u Simrocka společně s baladou jako druhé číslo z op. 3. Baladu při té příležitosti podrobil revizi. Oba půvabné kousky patří k typickým drobným květům Sukova lyrického a melodického fondu.
info@josefsuk.czweb.org, © Tereza Dítětová a Jan Charypar, 2009 –