Smyčcovou serenádu Es dur napsal Suk o prázdninách po absolvování Dvořákovy mistrovské školy. Později v jednom z veřejných projevů vzpomínal, že tak reagoval na Dvořákova slova: Suku, teď je léto, tak udělejte něco radostného, aby to nebyly stále ty velkoleposti do moll.
Záliba -náctiletého skladatele v mollovém patosu tak ustoupila klasickému druhu vícevětých skladeb bezstarostného ladění, kterému Dvořák věnoval mj. mimořádně krásnou Serenádu E dur pro stejné obsazení. Dvořákův kompoziční styl byl Sukovi pro serenádu natolik blízkou a silnou inspirací, že jeho vliv nelze přeslechnout, je zcela zřejmý – ale o to víc už dílo prozrazuje Sukovu individualitu silou lyriky spojené s jedinečným smyslem pro barvu. V Adagiu Suk projevil svou poeticky cítěnou zvukovou představivost způsobem, který zvlášť výrazně ukazuje směrem k jeho pozdější osobitosti. Dílo bylo také už v prvních ohlasech přijato jako jedinečný mistrovský kus svého žánru. Všiml si ho i Johannes Brahms, jenž ho doporučil svému nakladateli Simrockovi k vydání, které také bylo realizováno.
info@josefsuk.czweb.org, © Tereza Dítětová a Jan Charypar, 2009 –